Historie
Akita inu je velký pes imponující svým elegantním zjevem a velkým sebevědomím. Je to nejdéle cíleně chované plemeno psů v historii. Od roku 1931 patří mezi zákonem chráněné živočichy jako kulturní a přírodní památka Japonska. Chov psa řídí nejstarší a největší kynologická organizace v Japonsku – Společnost na záchranu psů z Akity (AKIHO) se sídlem v hostorickém centru chovu – městě Ódate. Překlad názvu plemene zní pes z Akity. Akita je jméno provincie v severním Japonsku se stejnojmenným názvem hlavního města. Slovo inu se jako výraz pro psa již užívá pouze v souvislosti s Akita inu, jinak je společensky vhodnější slovo ken, které se v souvislosti s názvy japonských plemen také užívá. Pes z Akity má velmi dlouhou a dramatickou minulost, která samozřejmě kopíruje pohnuté dějiny národa obývajícího severní oblast Honšů. To dokazuje právě zastaralý výraz inu jako vzpomínku na národ Ainů, který psa do oblasti přivedl. Nejen Akita pes, ale i ostatní originální plemena původem potomků psa ainů tedy, původních japonských špiců, jsou chráněni zákonem. Kromě psa z Akity se jedná o Hokkaido ken, Šiba inu, Šikoku ken, Kai ken a Kišu inu. Vyjímkou je japonská doga Tosa inu , nově vzniklé plemeno, účelově vyšlechtěné křížením z kontinentálními dogovitými ale i loveckými plemeny s cílem vyšlechtit pozoruhodného bojovníka pro psí arény. Japonci říkají, že mnoho soubojů vybojovali Tosa inu a Akita inu v arénách v Ódate a Akita ken byl více než rovnocený bojovník. Dodejme však, že tehdejší populace, silně nevyrovnaná v typu často velmi připomínala tu Velkého Dána či Buldoka a nebo Německého ovčáka, nikoli tedy dnešního Tosa inu nebo Akita inu.
Výzkum japonských badatelů prosazuje názor, že největší japonský špic je morfologicky odlišný od menších typů a to díky přilitím krve importů velkých psů z Bokkai (oblast severní Koreje a východní výběžek Číny) aby bylo docíleno mohutnosti a byly podpořeny i vlastnosti požadované od hlídače a bojovníka.
Ve středověku byli jednotlivými šlechtickými rody chovány linie psů po mnoho generací a bylo módou šlechtit i barevné variety, známe tedy bílé od Adači , plotnové od Benzousamy nebo černé od Izumi. V 15. století byla oblast Tohoku ( dnešní provincie Akita a město Ódate) neustálým bojištěm, probíhaly nejrůznější revolty a situaci komplikovalo také otevření zlatých dolů v oblasti. Pracovní příležitosti lákaly množství přistěhovalců, tehdy pronásledovaných křes´tanů, nejrůznějších zlatokopů a situace si žádala dobrého psa – hlídače. Tehdejší typ se již podobal dnešním psům a to hlavně díky stálému „genetickému působení“ psů lovců Matagů, který byli prototypem nejstarších originálních japonských psů , minimálně dotčený křížením. Existence těchto loveckých linií se ukázala jako záchrana ještě mnohokrát v budoucnosti, kdy psům z Ódate hrozilo vyhubení, nebo bylo plemeno příliš znehodnoceno křížením.
Nejen v oblasti Tohoku přetrvávala obliba psů. Známý je příběh šóguna Cujanošiho (5.šógun dynastie Tokugawa konec 17.stol). Poněkud podivínský šógun miloval psy a jeho „ochranářská politika“ si vynutila stavby obřích psích domovů a počet psů kolem 100tis. působil obyvatelům nemalé potíže. Jeho „Zákon o ochraně živých tvorů“ je první dokument tohoto typu v dějinách lidstva. Nicméně ještě 200let působili obyvatelům v oblasti kolem Edo (Tokio) potíže smečky psů zvané Dote inu značné problémy a jednalo se jistě o potomky populace založené „psím šógunem“.
V oblasti Ódate se mezitím ustálil typ mohutného psa známého jako Ódate ken, nejbližšího prokazatelného předka dnešních psů. Psí zápasy dosahovaly gigantických rozměrů. V arénách bojovalo i 100 psů . Chov a obchod vzkvétal. Několikrát se objevily pokusy zákazu zápasů ,ale neúspěšně. Paradoxem bylo že v souladu se zákazy vždy začal upadat i chov. Ódate inu byl lepší bojovník, často vyhrával ,a právě zápasy s Tosami byly nejvíce oblíbeny. Tlak na mohutnost a bojovnost převyšoval však kvality původního typu a bylo nutné se zaměřit na zachování plemene vůbec. Navíc koncem 19.století byly psí zápasy úplně zakázány. Někteří chovatelé ukončili chov psů z ekonomických důvodů. Navíc byla nově vymáhána všeobecná dań ze psů. Populaci pak masově likvidovala epidemie vztekliny.Kolem roku 1910 se začalo říkat, že již ani v Ódate nenaleznete žádné psy. Nicméně někteří vzdělaní lidé si hodnotu představovanou populací originálních psů z Ódate uvědomovali. Bylo třeba nadchnout pro myšlenku záchrany psů veřejnot a proto na výstavě v Tokiu byl předveden a vyznamenán pár psů z Ódate. Začaly se objevovat odborné články a přednáška „O původu japonských psů“ uvedená na výročním zasedání Zoologické společnosti je dodnes citována v odborné diskuzi. Znovu a pomalu se získávala podpora pro chov a bohužel znova začala obliba psích zápasů. Vznikaly nové druhy jako Šin Akita (nový akita) nebo Kayriu inu (vylepšený pes). Vědomí některých chovatelů se ale probudilo a zásluhou Dr. Shozabura Wataseho byl iniciován „Zákon na ochranu původních japonských druhů“. V roce 1927 byla založena legendární Společnost na záchranu originálních psů Akita inu (Akita Inu Hozonkai, AKIHO) . Prezident společnosti pan Izumi byl velkým zastáncem originálních typů psů. Bylo vybráno 10 typických jedinců jako základ chovu. Přilitím krve psů Matagů byl vytvořen tehdejší typ , záchrana plemene. Plemeno se také dočkalo dnešního názvu Akita inu.
Nemalou měrou k prosazení zákona o ochraně přírodních památek Japonska přispěl slavný příběh psa . Hačikó se narodil v roce 1923 v Ódate v domě, který je dnes uctíván a chráněn jako památka. (V současnosti je majetkem rodiny původního chovatele, Společnost AKIHO zvažuje odkoupení). Jako 2měsíční byl poslán panu Ueno do Tokia . Zvykl si chodit každý den v 17 .hodin čekat na svého pána na nádraží. Po dvou letech bohužel pan profesor Ueno při přednášce zemřel, nevrátil se tedy v určený čas domů. Je zajímavé, jak silný návyk si Hači vypěstoval. Do svých 12ti let a 5ti měsíců stále ještě ztrátě pána neuvěřil a stále čekal. Pokusy o jeho převýchovu ztroskotaly. Již za svého života byl legendou. Poplatky z něj platilo město a byl respektován. Když v roce 1935 na nádraží uhynul, jeho památník byl pokrytý květinami a „dým z vonných tyčinek proměnil slunný den v soumrak“.
Prof.Ueno zemřel 21.5.1925 na univerzitě v Tokiu
Svou velkou popularitou pomohl svým méně známým příbuzným získat respekt veřejnosti a není Japonce, který by neznal jeho jmého. Jistě by však svou popularitu vyměnil za klidný život s pánem, kterého tolik miloval. V Ódate je jeho linie stále živá, jeho příbuzní žíjí dnes i v naší republice díky importu feny linie Sugisawa v roce 2002.
Válka znamenala samozřejmě velký zlom v celé společnosti . Kolem roku 1934 začala stagnace chovu. Kolem roku 1947 byla populace opět téměř zdecimována. Sice bylo předvedeno na výstavě v Tokiu několi psů neidentiofikovatelného původu označených jako Velký japonský pes ale s Akitou inu neměl nic společného. Tragedie byla také v tom, že dokumenty Společnosti AKIHO nepřečkaly válku. Během válečného období byl totiž chov psů z důvodu hladomoru zcela zakázán. Přežít válku. To byl úkol, který vyžadoval od chovatelů psů odvahu vzdorovat vojenské moci. Vojáci potřebovali kožešiny a psi byli za tímto účelem požadováni. Vojenské oddíly byly vysílány do vesnic a vybíjeli vše, kromě Německého ovčáka, který byl zabavován pro vojenské účely. Chovatelé z Ódate byli pronásledováni. Své psy ukrývali v horách, ve vesnicích matagů. Dokonce i pojmenovávali své psy jmény obvyklými pro ovčáky , aby zmátli kynologie neznalé vojáky a zamaskovali chov Akitů inu. Populace zdecimovaná válkou, podvyživená a s prikřížením ovčáků přežila a bylo tedy možno navázat na alespoń nějaký genetický základ. Opět byli vybráni typičtí jedinci a s přikřížením psů Matagů se začala nová a moderní historie plemene Akita inu.
Samostatnou kapitolu tvoří období po roce 1945. Do USA putovala řada psů z Japonska. Dílem zakoupených od chovatelů či jako válečná kořist. Pozornost si získali psi paní Helen Keller. Postupně dva psi – dar prezidenta Společnosti AKIHO slavná spisovatelka velmi propagovala a získala jim popularitu. V USA vzniklo přikřížením jiných , zejména dogovitých plemen nové plemeno – Velký japonský pes , v současnosti přejmenované na Americká Akita. Podotýkám, že tento název je nesmyslný. Přetevším Akita inu je TEN a ne TA. Mělo by tedy správně znít Americký Akita. Dále připomínám, že Akita je město ,ne druh psa, takže spojení slov ukazuje, že navrhovatel nového názvu je poněkud nevzdělán.
V novodobé historii šlechtění dnešních typů a hlavně dnešních standardem plemene uznávaných barevných variet se také odehrálo několik dramatických zvratů. Především vývoj typu byl jiný v Japonsku a ve zbytku světa, který ovládal tzv.americký typ. Po válce i v Japonsku bylo módních několik linií ale podrobně se s nimi zabývat v tomto textu nebudeme. Klíčovou roli sehrály dvě linie.Pes Déwa Go byl základ linie uznávané jako vzor, a mnohokrát oceněné. Znatelný vliv Německého ovčáka v této linii ale jeho oblibu ukončil. Pro rozvoj psů dnešního typu hrála rohodnou roli linie psů pana Ičinoseki. Právě dnešní šampioni jsou jejími potomky. Tato linie navázala na originální typy z Ódate a je genetickým základem dnešních psů. Vývoj typu skvěle reprezentuje galerie vítězů Meiyosho. Tento titul získává nejkrásnější pes výstavy v Ódate a je to nejvyšší možné ocenění, které může pes získat. Výstava se koná každý 3.květen v městském parku před budovou Společnosti AKIHO. Portrét vítěze se stává součástí trvalé expozice muzea společnosti AKIHO. Posuzování psů je velmi přísné a korektní. Posuzovatelé jsou specialisté na plemeno a každý pes je posuzován dvakrát různým rozhodčím. Hodnocení nesmí být příliš odlišné. Jednotné posuzování svědčí o kvalifikaci a objektivnosti posuzovatele. Velký důraz je kladen na povahu. Upřednostńují se zvládnutí ale dominantní jedinci. Bázlivý nemá v kruhu místo. Povaha je jednou z hlavních kvalitativních ukazatelů. V tomto směru vidím hlavní rezervy v našich chovech a také výstavních kruzích. Pes z Akity není pro japonce jen záležitostí kynologickou, ale také kulturní a společenskou. Poznání a kulturní přehled nám lépe umožńuje chápat kvalitativní požadavky na vývoj plemene a tím se vyvarovat chyb při šlechtění psa tak mimořádného.
Jarmila Hamplová
Členka Společnosti Akita Inu Hozonkai
Použitá literatura:
JKC Akita Inu, Naoto Kadžiwara Akita Inu , Hiroši Kuwabara Akita inu , Jarmila Hamplová Japonská národní plemena , Mičiko Čiba